
Co škola nikoho nenaučí
Čtyřicetiletí byznysmeni žádají po mladších odpovědnost, cílevědomosti a odolnost Nabízím malé nahlédnutí do procesu, který se odehrává mezi současnými generacemi a který bychom mohli nazývat generační dialektika. Jde v něm o to, jak současná „exekutivní“ část populace, tedy ta, která má moc konat i za všechny ostatní (obecně produktivní část populace), vnímá své nástupce a jak se to shoduje s tím, jací jejich nástupci skutečně jsou. Tento vzájemně se ovlivňující vztah stojí v pozadí seriálu bouřlivých změn 20. století, v němž účinkovaly válečné a poválečné generace (baby boomers) a dále generace reprezentující lidi narozené v určitých dekádách, tedy generace X (ročníky z rozmezí 1965–1985) generace Y (1985–1995) a Z (od poloviny 90. let dodnes).
Měl jsem možnost zúčastnit se coby panelista konference, kde jedním z diskusních témat byl „job snů nastupující generace“. Vstupní otázka zněla asi takto: jaké představy mají současní nastupující (řekněme do věku 25 let) o své budoucí práci, co je asi čeká a jak jsou na to připravováni. Bylo zajímavé slyšet, co si myslí a co očekávají lidé středního věku z byznys sféry.
Vědomosti bleskově zastarávají
Zdá se, že znalosti, které absolventi mají, je netrápí. Jsou buď postačující, nebo snadno doplnitelné. A taky zastarávají. V řadě případů, hlavně v technologických oblastech, platí, že než student dostuduje pětiletý vysokoškolský obor, podstatná část znalostí získaných studiem už neplatí. Doplňování znalostí se s internetem radikálně změnilo: žijeme v době informačních zdrojů, co jsme dříve získávali dlouhodobým studiem, je dnes dosažitelné v řádu vteřin.
Mnohem více jsou postrádány vlastnosti, které se rodí od raného věku, největší vliv na ně má rodina a mnoha představitelům generace Z chybí, alespoň podle názoru generace X a starších. Netrápí je příliš matematika ani biologie. V drtivé většině případů se jednalo o úvahy dotýkající se charakterových vlastností a souvisejících dovedností: vůle, odpovědnosti, cílevědomosti, odolnosti, pracovitosti, schopnosti reálných představ. A pak toho, zda k nim jsou současní a budoucí absolventi vedeni. Zajímavým paradoxem toho zjištění je, že byznys sféru sice daleko více než matematika a biologie trápí jiné nedostatky, což se ale na celospolečenské diskusi o vzdělávání příliš neprojevuje. Tam vládne matematika…Je nepochybně nevyhnutelné, že starší generace ovlivňují ty mladší. Způsob, jakým je ovlivňují, vychází z jejich vlastní zkušenosti a snahy o jistou projekci. Naše životy jsou formovány zkušeností, kterou tak nějak automaticky považujeme za směrodatnou i pro ty, kdo přijdou po nás. To se pochopitelně týká našich doporučení stran úvah o budoucnosti života, o vzdělání, kariéře, partnerských vztazích, občanské společnosti, doplňte si dle libosti. Nastupující generace se většinou osamostatňuje tím, že se v rámci vlastní, rodící se identity proti starším generacím vymezuje. Způsob vymezení tvoří rozdíl mezi generacemi a jejich uvažováním.
Mezigenerační vztahy se bortí
V diskusi o „jobu snů“ na zmíněné konferenci tento rozdíl popsán nebyl, protože tam chyběli lidé, kteří by mohli přinést zkušenost „druhé strany“. V průměru čtyřicátníci a starší mohou jen stěží „snít“ za generaci Z. Jejich sny se rodily v úplně jiné době a úplně jiným způsobem.
Je třeba si uvědomit, že sny členů současné generace jsou diametrálně odlišné od snů jejich rodičů a prarodičů.
Všechno se točí okolo fenoménu autority a jeho proměny v průběhu posledních dekád. Jak ukazuje řada výzkumů věnovaných těmto tématům, v průběhu 20. století se zbortil kdysi skálopevný princip zajišťující starším generacím jistá bezvýhradná práva. Slovo „otce“, ať už v doslovném, nebo přeneseném významu v podobě jistého řádu věcí už není déle nezpochybnitelným požadavkem, který lze pouze následovat. Svět se v tomto ohledu neuvěřitelně proměnil a „otcové“ (starší generace) bojují často jen za to, zachovat si nějakou důstojnost, natož autoritu. Svět, v němž vyrostli, zmizel v nenávratnu a je daleko těžší nacházet styčné body než v době, kdy se zkušenosti a znalosti předávané z generace na generaci považovaly za nejdůležitější rodinné stříbro. Mnohdy už ani nelze mluvit o jednom světě obývaném různými generacemi, ale o různých světech, které jsou v mnohém odlišné. Chce-li současná generační „exekutiva“ vědět víc o snech mladých, musí se jich ptát, pozorovat je a diskutovat s nimi o tom. Rozhodování z mocenské pozice je slepá cesta, na které se současné generace jen stěží sejdou.
Vládcové světa mladým nerozumějí
Mnoho starších lidí se stále domnívá, že jejich děti a děti jejich dětí budou následovat sny svých rodičů, jak tomu ještě nedávno bylo. Nebudou. Svět se mladým mění před očima rychlostí, na kterou si jejich rodiče a prarodiče jen stěží zvykají. Oni se v tom kalupu ale vyvíjejí a přirozeně se snaží adaptovat na věci, které starší generace často programově odmítají.
Současným „vládcům světa“ to sice může znít nesmyslně, ale jde-li jim skutečně o dobro generací příštích, musejí mezi ně. Nejde o to, hrát si na mladé, jde o to, jim rozumět. Teprve pak mohou nepřenosné zkušenosti získané věkem sehrát nějakou důležitou roli v jejich vývoji. V opačném případě budou po zásluze ignorovány.
Současným „vládcům světa“ to sice může znít nesmyslně, ale jde-li jim skutečně o dobro generací příštích, musejí mezi ně. Nejde o to, hrát si na mladé, jde o to, jim rozumět.
Text vyšel 7.11. v Lidových novinách
1 Komentář
Já to vidím trochu jinak. Nechci ,aby se rozdělovalo na „naše“ generace a „vaše“ generace. Naopak. My zapomínáme žít pospolu. To, že nás dělí určité názory nebo sny a cíle by nemělo překážet společnému soužití a vzájemnému pomáhání. Ty problémy, které popisujete jsou staré jak lidstvo samo. Takže nic nového pod sluncem. Jen ta vzájemná pospolitost generací se více vytratila. Protože moderní doba nám umožnila vlastní svobodu, vlastní možnosti. Jakoby nikoho nepotřebujeme. Dokonce nám některé ideologie vtloukají do hlavy nutnost postarat se každý sám o sebe. To jsou jen chiméry. My vždy budeme potřebovat někoho dalšího. Jsme jediný zvířecí druh, který tohle podcenil.